"Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější."

[Milan Kundera - Nesnesitelná lehkost bytí]

Tuesday, 7 March 2017

Chytám druhý dech

Ahoj všichni :).

Zima byla dlouhá. Zdála se být. Nadělala pěknou paseku, zanechala několik šrámů, ale už je pryč. Všechno zlé už je snad pryč.

Měla jsem hodně dlouhou pauzu. Ve všem. Ztratila jsem se sama sobě a nebylo snadné se vyškrábat nahoru. Můj život je opakovanou horskou dráhou, (Ano, ano, na blogu zmíněno již několikrát!) jenže tentokrát ne a ne se pohnout nahoru. Nebylo snad ani nahoru a dolů, bylo jen prázdno. Prázdno v duši. Pocity co pomíjely, radost co se vytrácela. Ne a ne cítit radost. Ne a ne se usmát a opravdu něco cítit. Ne a ne cítit cokoli. Pouze automatická neprocítěná reakce. Jak unavující a ke dnu strhující. Ne každý, kdo má na rtech úsměv se tak opravdu cítí. Někdy je to slušnost, jindy maska, výmluva. Lepší jeden úsměv než hodina vysvětlování. Lepší se prázdně usmát než si uvědomit, že za tím nic není. Že jste jak mýdlová bublina a nikdy nevíte, kdy prasknete.

Všechno zlé, pro něco dobré.

Friday, 4 November 2016

Času pomálu avšak tíhu světa na prsou

Jak jen začít...

Někdy je příliš snadné nalézt spoustu výmluv, než být upřímný. K sobě samému, k ostatním. Sliby. Prázdné sliby kolem nás se jen hromadí až přerostou v nedůvěru. Nedůvěru, nejistotu. Pomalu se stáváme loutkami, kterým za nitky tahá někdo jiný. Chybí nám síla nitky přetrhnout, ačkoliv touha by možná ještě byla. Avšak i ta pomalu, s postupem času, utichá a později zbyde jen stesk. Stesk po vlastní síle, schopnostech, touhách a přáních. Radosti...

A tak, i když ne vždy plná úsměvu, Vám dnes píši. Pravděpodobně zním trošičku negativně, ale ráda bych to vzala zespoda nahoru. Protože i tam bych se já chtěla dopracovat. Stoupat. Všichni chceme růst, být velcí, být "výš" nad sebou samými. Hledáme kariéru, vzhlížíme k někomu nad námi a chceme být jako on. Máme hlavy v oblacích. Daří-li se nám to, zapomínáme a přestáváme vnímat tu vzrůstající propast pod námi. Spíše máme jen záblesky, že by pod námi něco takového ještě mohlo být. Nikdo mi zřejmě nevymluví, že je výšin bez pádů a já, spíš než si to nechat vymlouvat, se pokusím zaměřit na to, jak se s těmi pády vypořádat.

Ačkoliv tuto svou teorii zatím zdárně zkouším prokázat sama na sobě, přemýšlím, zda jsou tu nějaká "pravidla". Zda se to podle něčeho nějak úměrně řídí... Nepřijde mi. Neznamená, že když se vznášíte, spadnete zase na zem a dobrý. Neznamená, že když jste na zemi, nemůžete se propadnout pod ni. Neznamená, že když jste příliš vysoko, nepropadnete se pod zem. Nejsou tu jasně daná pravidla a zatím si to vše stoupá a klesá, jak chce.

Není pádů bez výšin. Není pravdy bez lží. Není černé bez bílé. Není mne bez Vás.
Děkuji.

Řešením toho všeho, zdá se být rovnováha. Spokojenost, vyrovnanost, schopnost přijmout fakta a vyrovnat se s nimi. Nelze mezi tato slůvka pro jejich rozdílnost vkládat rovnítko, avšak nebylo by jednoho bez druhého. Občas jsou však tak pošetile zaměnitelná. A co vnitřní síla?

Možná, že tu za sebou dnes zanechám více otazníků, než odpovědí, ale i to je v pořádku. Ne na vše lze mít odpověď. Ne na vše lze mít jasný ucelený názor. Občas prostě být mimo musí být ok...

Jak jen by bylo snadné začít úvodem, jak nemám čas. Tak, jako jsem to udělala již tolikrát. Avšak stejně jako vždy bych se za ta slova jen schovávala. My jsme páni našeho času. Den bude mít 24 hodin s námi i bez nás. My jsme ti, kdo tento čas zaplňuje. MY jsme zodpovědni za to, jak tento čas strávíme, využijeme, čeho díky němu dosáhneme. Můžeme jím mrhat a litovat sami sebe, že ho nemáme dostatek. Můžeme však i přijmout fakt, že je to naše hloupost. Pomohli bychom si? Zklamu Vás, bohužel. Promrhaný čas nám nikdo nevrátí, takže jediné, co nám ve výsledku zbývá je se s tím vyrovnat a nedělat stejnou chybu dvakrát. Třikrát... pořád.

Snadno se to říká a ještě snadněji píše. Jste-li dole, pojďme společně nahoru.

P. S. Bylo by až moc jednoduché si tohle zapsat soukromě do deníčku. O některých věcech je potřeba mluvit. A já vím, že v tom nikdy nejsem sama. Nikdy nejsme tam dole jediní. A právě proto si myslím, že má tohle cenu.




Wednesday, 11 May 2016

Kdy jsme příliš staří na čůrání v parku?

Zdravím ve spolek!

Pojďte mi říct, jak se máte! :)

Dnes po cestě z práce jsem potkala malou holčičku, co si odskočila mezi zaparkovanými auty. Míjela mě stále s rukou mezi nohama, jak se jí zařízly kalhotky... Kdy se stáváme příliš starými na to, abychom občůrávali rohy a klečeli nad kanály? Kdy se stáváme dospělými? Mez mezi dětstvím, dospělostí a stářím není zase tak velká, jak by se mohlo na první pohled zdát. Během jedné minuty dokážu omládnout o 10 let a zestárnout o 20. Že ne? Koupím-li si krabičku malin, co s nimi udělám? Nejdřív si je jako malá slečna nastrkám na prsty, abych je mohla sníst s dětským úsměvem Amélie. Samozřejmě mi nějaká spadne a já se jako dospělá začnu rozčilovat nad nepořádkem. Při ohnutí, abych ji sebrala, mi lupne v zádech. A jsme zase někde jinde. Ve výsledku Vám povím, že stejně kecám, protože u těch malin vždycky sedím na zemi :D. Ale pointu jste zachytili, ne? :)

Čas kvapí a jen tak se nezastaví. Přítomnost je jen jedna a to TEĎ. Jste šťastní? Jste tam, kde chcete být? Co Vám brání v dosažení svých snů? Jsou moc daleko?

Upřímně... Jsem stále tak trochu zmatenou malou holkou, která vlastně neví, co chce. Chvíli být s dětmi, chvíli mít od nich pokoj, chvíli to a chvíli tamto. Ale místo toho, abych seděla doma na zadku a řešila, co nemám a nikdy mít nebudu, šlapu si vesele cestu k tomu, co zrovna chci. Snažím se své sny žít. Je to risk, ale nikdy nevíte, co na Vás za rohem čeká. A že zakopnete? No jistě, a ne jen jednou! Ale díky tomu se spoustu naučíte, poznáte sami sebe a tu cestu života si sakra užijete. Mít tak všechno jednoduché, o čem byste jednoho dne svým vnoučatům vyprávěli?! A tak se stává, že se téměř ze dne na den balím, mávám a odlétám do jiných zemí s nejasnou vyhlídkou návratu, vstupuji do neznáma, odcházím ze zaměstnání, která mi už nemají tolik co nabídnout a razím si cestu poznáním nových. Končím studia a zase se na ně hlásím. To víte, vlastní nejistota a ten červík, co Vám tam vzadu v hlavě našeptává. Zkouším nové recepty a vymýšlím své. Jasně, že ne vždy se to povede. Ale příště už to bude jen lepší :). Navštěvuji nová místa a poprvé v životě se orientuji po Praze. Trošku. Někde. Konečně mám mozek rozpůlen na českou a anglickou půlku, a každý funguje po svém. Nejdou zatím moc propojit, ale alespoň se už tolik nemotají.

S každým tím krokem jsem blíže k tomu, kým chci být. Ale jeden cíl, toho už jsem dosáhla. Jsem šťastná. A cesta za štěstím se někdy zdá být tou nejdelší. Mám kolem sebe přátele, na kterých mi záleží. Vedle sebe prince, který z každého dne dělá pohádku a já jsem jeho princeznou. Mám rodinu, nad kterou není. Umím donutit lidi na ulici k úsměvu. Snažím se dělat lidem, co potkám, lepší den. I kdyby jen tím pouhým úsměvem. Už jste třeba někdy zkusili dát stařence na ulici květinu? Měli byste vidět radost v jejich očích... Objevuji nová místa, snažím se obejít svět, na světě je neskutečně mnoho knih ke čtení a ještě více životních příběhů k vyprávění. Tak proč nebýt šťastni?
Právě teď, slunko venku svítí, z trouby mě vábí nový pokus o banana bread a na stole voní káva. Nemám ponětí, kdy se zase na chvíli zastavím, ale ten kolotoč svého života si snažím užívat. Protože jsem to já, kdo udává směr, kterým se bude točit. Vpravo, vlevo, pomalu, rychle. Stojíme. Jedeme.... Stále jsem to já.

Těžce nabyté rozhodnutí je spjato s "hlasem Osudu"; tíže, nutnost a hodnota jsou tři pojmy vnitřně spolu spojené: jen to, co je nutné, je těžké, jen to, co váží, má cenu. Jak by řekl mistr Kundera. 

Samozřejmě nejsem každý den těžce sluníčková. Mám dny, kdy jsem na dně a sama bych nad sebou kroutila hlavou. Sami to vidíte z některých příspěvků, že je to se mnou taková horská dráha. Nejde jedno bez druhého. Ale ráda bych, abyste šli za tím svým. Našli se, realizovali svá přání, blížili se svým snům. A byli šťastní.

A když nebudete, klidně mi napište! :)


Wednesday, 16 March 2016

Jsem holkou z davu

Po dlouhé době Vás tu zase zdravím :).

Řekla jsem si, že by to chtělo nějaký update. Už nejsem aupair a už ani necestuji světem. Místo toho jsem chůva a přestěhovala jsem se do Prahy. To mi jako cizina bohatě stačí. Takže vlastně... Co se to změnilo?

 Do všeho jsem skočila po hlavě a tak nějak mě to stále drží. Pracuji na jakési stabilitě, jenže mám pocit, že je to pro mne jen iluze. Jakmile se něco takového začne rýsovat, vtluču si něco do hlavy a už zase vymýšlím kde bych kam co nacpala, jak bych chtěla třetí práci a víc péct a vařit, plánuji si kurzy, život a sním (takový můj neduh, protože se to málokdy vyplácí...)

Jsem jednou z davu. Jsem ta, co ráno brzy vstane a jako první věc si vyndá svou chia snídani z ledničky. Potom si opláchne obličej a dá si pořádnou rozcvičku. Jen tak se mé tělo v brzkých ranních hodinách pořádně probudí a správně (pozitivně!) naladí do nového dne. Ve výsledku je jedno, zda je venku sněhová vánice či vykukuje sluníčko. Zjistila jsem, že s rutinou ranního cvičení se mi lépe žije. Pak přichází na řadu třešnička mého rána a tím je dobrá káva. A s takovým startem ten den musí být jen skvělý.

Jsem jedna z těch, co po cestě do metra popřeje dobré ráno, usměje se, vezme si deník Metro a poděkuje. Učím se číst noviny a zprávy. Zjistila jsem, že jsem pěkný barbar, když na to tak přijde. A já nechci být ignorant... Takže na tom pracuji a zjišťuji, o čem ten svět také může být.

Vracím se ke čtení a obhlížím nové a zajímavé knížky. Slíbila jsem sama sobě, že si pravidelně každý měsíc jednu za odměnu koupím. A vlastně ani nepotřebuji "za odměnu", člověk se musí mít rád. Jen to místo... Police a knihovny nejsou prostoru nekonečného a byt nafukovací. Muž mě doma straší, že mi k narozeninám pořídí Kindle, abych to s sebou pořád netahala (a asi aby doma bylo víc místa na něco užitečnějšího).

Se stěhováním přichází na řadu i poznávání spousty nových míst. Doma mě už nazývají "pražačkou" a já na to nejsem zrovna moc pyšná. Praha je pro mne zvláštním místem. Nikdy mne nelákala, nikdy jsem neprahla tam žít. A najednou? Najednou postupně poznávám uličku za ulicí a začínám se tu snad i trošku orientovat. Je to zajímavé, jak se člověk mění... Nějak jako kdybych se probudila a zjistila, že jsem vyletěla z hnízda. Přitom si pořád přijdu být doma, přinejmenším někde na cestě z něj, ale na druhou stranu vše nasvědčuje jiné realitě. A ta realita někdy docela bolí. Věřím, že s tímhle se setká každý a není třeba, abych si tu veřejně stýskala po domově.

K mému předchozímu radostničení (oh bože, to jsem zase jednou zkomolila slovo! No nic, jede se dál...) jsme začala dělat aktivně chůvu i v Čechách. Nejdříve anglicky mluvící v jedné rodině a pak jsem rodinku kvůli nějakým nejasnostem vyměnila. Místo jedné to vypadá, že mám rodinky dvě a oba kluky si užívám. Ani jeden z nich není náplastí za Josého, ale je to zase něco jiného. Zjistila jsem, jak skvělou životní školou mi tato práce je a užívám si každou příležitost. I těžké dny, kdy Vám děti 3 hodiny v kuse pláčou a nic, NIC nezabírá, jsou jen další lekcí. Člověk se z toho musí poučit, protože jednou to bude jeho dítě a není nic horšího, než vynervovaný, vystrašený a neklidný rodič. Protože pak to jde vše tak nějak z kopce a ještě špatným směrem, že se člověk připraví o spoustu nádherných chvil a vlastně si to ani neužije. Není lepšího než šťastné a spokojené maminky. Teď se mi to asi pořád ještě říká, ale já si stále myslím, že spousta věcí je v naší režii a že je jen na nás, jak s dětmi spokojeni budeme. Ne vytvářet jejich život v bublině toho našeho. Ty životy musí být jako jeden, sladit se, fungovat dohromady a vzájemně podporovat jeden druhého. Všestranně. Ale ano, ne vždy je to ideálka... Je to dřina, co si budem :).

Každopádně si opravdu vážím, jak s každou rodinou a s každým drobkem se učím jiným věcem, získávám nové zkušenosti a návyky a celkově cítím, že se stávám i někým trošku lepším. (Nejsem dokonalá, upozorňuji, kdyby někdo náhodou získal takový pocit, ale je fajn si někdy uvědomit, že člověk udělal jakýsi pokrok. Lepší, než se za něco stále srážet k zemi.)
A tak mám zase trošku lepší stravovací návyky, mám více pohybu než kdy jindy, učím se životu se psy (dokonce se 2! :D), získávám lepší přehled a nějak si jsem schopna dát dohromady jakým rodičem bych asi chtěla být. A to všechno jsou (pro mne) dost cenné zkušenosti.

Je pravdou, že lítám z místa na místo, sotva se zastavím a spánek je občas nedosažitelným luxusem, bez svého diáře nevím, jak se jmenuji a spousta mých vlastností nějakým způsobem zmutovala. K lepšímu, ale i horšímu. I tak ale svůj život miluji. Má mouchy, na kterých pracuji. Mám však mucholapku, která mi pomáhá. A ne málo...
Ráda bych více času ještě lépe zorganizovala svůj čas, abych mohla vídat více přátel. Abych mohla pravidelněji vysedávat po kavárnách se svou mucholapkou a pojídat dorty a zapíjet je skvělou kávou. Jen tak mít volné dopoledne pro sebe a sebrat se, někam si jít sednout a pozorovat. Už totiž moc nepozoruji. Nějak... mi to uletělo. Samozřejmě, pozoruji děti a tak věci kolem sebe, za které mám zodpovědnost a z kterých se učím, ale už nepozoruji tak bezhlavě. Ten život kolem sebe. Ty lidi, míjející tu dívku z davu, s hlavou v oblacích, s úsměvy na tvářích, s rozmazanou řasenkou od slz, děti s lízátkem ve vlasech a nahněvané rodiče. Lidé různých národností mluvící ke mně různými jazyky. Nepozoruji. Ale už jsem jen krůček zase otevřít oči. Uvědomuji si to a vím o tom. A tam to přeci všechno začíná. Tam někde v hlavě...

A tak se zase klasicky rozloučím s úsměvem, že ten život vůbec není špatný, protože když se ohlédnete zpět, těch dobrých dní je vždycky více. Jen právě proto, kolik jich je, ztrácejí tu svou intenzitu nad těmi horšími. Ty si jen více pamatujeme. Nenechte se jimi oklamat a držte své úsměvy na správných místech. Což Vaše zadní kapsa opravdu není...

Doufám, že se máte a budete mít i nadále krásně a já se zase za čas ozvu,

Denisa


Tuesday, 29 December 2015

Chuť a vůně domova

Zdravím...

Konečně pro jednou také česky, co? :) Už bylo asi na čase...
Je tomu něco přes týden, co jsem zpátky doma. Česky mi to ještě pořád moc dobře nemluví a často se mi stává, že začnu na lidi mluvit nejdříve španělsky a pak mi dojde, že takhle na ně asi nemůžu... No a tak přepnu do angličtiny! Ejhle, pořád ne správně. Takže pak se trefím a zkusím to česky. Věřím však, že se k tomu brzy dopracuji a čeština bude opět na prvním místě. I když angličtina bude časem možná i převažovat :). Jaké jsou tedy první pocity a dojmy po návratu?

Tuesday, 15 December 2015

Aupair: Sumasumárum mých zkušeností. Pojďme si říci, jaké to bylo

Ahooy!

Blíží se to... Mé finále. No a tak přemýšlím, hodnotím, porovnávám. Byla lepší Anglie či Španělsko? Která rodina? Plusy, mínusy? Stálo to vůbec za to? Šla bych do toho znovu?

Pojďme na to! :)

Sunday, 13 December 2015

Sevilla

Hooolaaa!

Tak jak jsem zmínila v předešlém článku, doplňuji včerejší návštěvu Sevilly. Myslím, že bydlet tam, má zkušenost by byla jednodušší. Ale není právě to tím, co ji činí ještě cennějším?
Užijte si procházku se mnou, bylo tam krásně!

Nepíšu. Žiju. Snažím se. Loučím se. Španělsko není mou Anglií... (Fotky za poslední cca 4 týdny)

Buena!

 Je to věčnost. Říkám to pokaždé... Proč ale nepíšu?

 Není to snad ani tak časem, i když.. Ne, čas nyní nebude tou pravou výmluvou. Mám v hlavě zmatek a bojím se psát. Česky. Anglicky, Španělsky... Dělám chyb víc a víc a vše míchám dohromady. Bolí mě z toho hlava a většinou někdy toho mám prostě dost. Představte si, že něco vidíte. Víte přesně, co to je. Ale zaboha si nedokážete vzpomenout, jak to pojmenovat. Ani v jednom jazyce, který znáte. Shit! Či jak se to či ono píše správně česky? Katastrofa...